Punk je vždycky vzpourou nižších proti vyšším, slabších proti silnějším, outsiderů proti předem tipovaným vítězům, mladších proti starším.
Těžko lze tato slova vznést na příhodnější hudební směr než je právě punk. Samotné slovo „punk“ lze z angličtiny přeložit jako „prohnilý“, „ztrouchnivělý“ ale také třeba jako „neumětelský“. Tímto výrazem byl v minulosti označován i mladý člen nějaké mužské komunity (námořníci, vězni), který sloužil k sexuálnímu uspokojení ostatních. Od padesátých až do začátku sedmdesátých let 20. století se výraz používal pro označení mladistvého delikventa.
Mods, Teddy Boys předchůdci Punks
Poprvé se totiž ve světě výraz „punk“ objevil v souvislosti s anglickými „mods“ skupinami typu The Who, Troggs, Kinks, Pretty Things, Yardbirds nebo Small Faces už v polovině 60. let. Mods byli ostří a extravagantní hoši, kteří pro ránu nešli daleko a zároveň hodně provokovali svými ohozy. A hudba modovských kapel zněla v počátcích jejich existence hodně neučesaně. Standardní výbavou těchto souborů byl drsný a syrový blues-rock´n´rollový sound, založený na „špinavém“ zvuku kytary a neúprosné dunivé rytmice, zahraný samozřejmě s „volume doprava“ a rámovaný divokým pódiovým projevem. Což jsou prakticky všechno základní aspekty punkové muziky.
Výkup gramodesek – nejlepší ceny, platba v hotovosti
UK punks byli většinou dělníci, pracovníci ve službách, středně-třídní squatteři nebo nezaměstnaní ve věku okolo dvacítky. Tedy věku, pro nějž je rebelie téměř povinností. A navíc ta příšerná doba! Jak už jsme si řekli, rockovou hudbu tehdy ovládli tzv. dinosauři, to znamená stadiónové kapely typu Rolling Stones, EL&P, Pink Floyd, Queen či Yes, sice kvalitní, ale zároveň hudebně příliš komplikované, navíc svým životním stylem i věkem průměrnému anglickému teenagerovi zcela vzdálené.
Když k tomu ještě přibereme fakt, že v té době Velká Británie procházela těžkou hospodářskou krizí, která zařídila zejména v sociální oblasti pořádný maglajz, pak nám dojde, že ony punkové slogany plné negace, beznaděje a vzteku, nebyly žádnou prázdnou proklamací.
„Svým způsobem byl punk ranou pěstí konvenčním náladám britské společnosti. Nezapomeňme, že druhá polovina sedmdesátých let znamenala pro britskou politiku nástup konzervativní vlády pod vedením Margaret Thatcherové (od roku 1975 v čele konzervativní strany, od roku 1979 předsedkyně vlády) s razantním vymezením priorit středních vrstev, jejichž lnutí k tradicím a konformitě se staly snadným terčem pro rozzuřené masy mladých nezaměstnaných,“
Do toho samozřejmě začalo promlouvat i zvyšující se rasové napětí mezi barevnými přistěhovalci z Karibiku, Afriky a Asie a tzv. „normální“ bílou konzervativní většinou, nezřídka podporovanou policejními složkami. V té době se znova vynořili také skinheads, ovšem již zcela v područí ultrapravičáků z Národní fronty a Britského hnutí. Jelikož spousta punkerů jela hodně v reggae, je jasné si představit, na čí stranu se přikláněla – to třeba ukázali členové The Clash během rasových bouří v Nothing Hillu v létě 1976, kde se střetli představitelé karibské menšiny s policií (song „White Riot“ je právě o tom). Navíc nácky a fízly nikdo z pankáčů fakticky nemiloval.
Je také jisté, že velkou roli zde sehrála i přirozená revolta mládeže proti předchozí generaci. Punkeři se poflakovali po klubech a hospodách, kde, pokud zrovna nebyli na hadry, nadšeně aplaudovali pub rockovým kapelám, hrajícím jednoduchý ostrý rock, vycházející z britského rhythm & blues a rock´n´rollu.
Centrem těchto kapel se stal pochopitelně Londýn. Pub rock (neboli hospodský rock), tento přímý předchůdce punku, také přinesl některá vcelku známá jména. Za pravděpodobně nejslavnější a rozhodně jednu z nejlepších pub-rockových part kritici považují londýnské Dr. Feelgood.
Ramones v Londýně
Jak jsme předznamenali, jmenované pub-rockové kapely (zejména Dr.Feelgood a Eddie & The Hot Rods) se staly největší inspirací právě se rodícího anglického punku. Ale pro přímý vznik ostrovního punku existuje ještě jedna a možná nejdůležitější inspirace – newyorská parta Ramones. V dubnu 1976 se dostalo do Londýna její první album a hned v červenci absolvovala turné po Británii. Ramones u britských muzikantů a fandů stylu dokázali vzbudit dojem, že jednoduchost hudby ostrých pub-rockerů a všech těch začínajících teenagerských punkerů není jen lokální londýnskou záležitostí. Že návrat k původnímu nekomplikovanému rock´n´rollu visí ve vzduchu, neboť totéž se děje i v Americe.
Vzniká nová vzpoura! Na druhé straně je ovšem nutné poznamenat, že punková vlna v USA měla jen velmi omezený dosah. Prakticky se jednalo o pár velkoměst na severovýchodě a v Kalifornii. Do důsledku řečeno – o nějakých Ramones nebo PSG v době vydání jejich zásadních desek (1975-78) nemělo dobře devět desetin amerických rockových fandů ani páru. Zato londýnští ježouři byli okamžitě v obraze. Ale uvědomme si, že jich také nebylo mnoho – těch ortodoxních mohlo být tak okolo dvou, tří stovek. Samotný rok 1976 se tedy v Anglii víceméně podobal lakmusovému papírku, kdy se zkoušelo, jestli tato nová extravagance a provokace vůbec projde. A prošla. Sice s potížemi, ale na druhé straně nabrala takový směr, jaký vůbec nikdo nepředpokládal.
Není bez zajímavosti, že u zrodu této punkové veteše stál londýnský obchod zvaný Let It Rock na Kings Road, který vedli návrhářka Vivienne Westwood a – budoucí punkový guru a byznysmen Malcolm McLaren. A další „náhoda“ – s krámem jim drahný čas pomáhal také jistý Bernie Rhodes, budoucí manažér Clash a prodávala v něm nějaká Chrissie Hynde, budoucí frontmanka Pretenders. Zpočátku (1.pol. 70.let) prodávali hadry pro rockandrollery a Teddy boys – v té době hodně frčelo retro fifties. Na zakázku dokonce vyráběli oblečení pro některé retro filmy, jako např. pro „That´ll Be The Day“ s Ringo Starrem a Davidem Essexem v hlavní roli. Už v roce 1972 ale odjel McLaren do New Yorku na jakýsi veletrh butiků či co, a tam mu učarovali glam rockoví New York Dolls. I jezdil do této megapole stále častěji, až se v pětasedmdesátém stal na krátký čas dokonce manažérem „dollů“ – přesto (a nebo právě proto) kapela zkrachovala a nakonec se rozpadla. Ale to už mezitím podnikavý Malcolm objevil jiné koně – navštívil slavný klub CBGB a tam uviděl Patti Smith Group a též skupinu zvanou Television. A z jejího basáka Richarda Hella zůstal úplně paf. Byl obrazem padlého, nádherně znuděného vagabunda, outsidera a rebela, v roztrhaných hadrech a ježkem na hlavě. Úplně jiný typ sex star, než preferovala doba.
McLaren znásilňuje Londýn
V očích se McLarenovi rozsvítila kasa-cink – tímhle typem lidí tak zaplavit Londýn! Bylo to něco nového, neokoukaného, svěžího a pochopitelně pro byznys přínosného. Po svém návratu do Anglie obchod přejmenoval na Sex (sadomasochistické pomůcky aj.) a provokativnímu designu oblečení, které prodával, říkal „sex wear culture“. Jen tak mimochodem – spoustu jeho zákazníků tvořili bývalí fanoušci Davida Bowieho (jenž zrovna opustil úspěšný image svého Ziggy Stardusta), kteří hledali nový, provokativní styl. A McLaren byl člověk, který jim ho dokázal dát. V Sexu se v podstatě dali dohromady slavní Sex Pistols.
Středobodem londýnského punku se stal klub „100“. V něm se v září 1976 konal slavný dvoudenní fesťák, lapidárně nazvaný Punk Festival (mj. Sex Pistols, Clash, Damned, Buzzcocks, Vibrators, Siouxsie & The Banshees), jenž později kvůli rozflákané flašce, která zranila jednu dívku, ukončila policie. O dva měsíce později vyšel pistolácký singl „Anarchy In The U.K.“, v prosinci pak členové skupiny Sex Pistols ve slavném TV-interview zasypali nalitého moderátora Grundyho sprostými nadávkami – tehdy mohli televizní diváci slyšet z bedny v přímém přenosu poprvé kouzelné slůvko „shit“. To byl velice zásadní moment, od něhož se mnohé další vyloženě odvíjelo.
Sex Pistols nejhorší kapela na světě
Oficiální struktury a média začaly proti Sex Pistols a potažmo proti veškerému punku tažení. Tzv. loajální občané se nechali mediálně zpracovat natolik, že jejich nenávist k punks mnohdy vyústila i ve fyzická napadání. Kapelám byly rušeny koncerty, a na těch, které proběhly, došlo nezřídka k násilnostem, rvačkám a srážkám s policií a s policií a konzervativní mládeží.
Přes pronásledování a nálepku „nepřátel národa“ (a nebo právě proto) se o novou subkulturu začala zajímat spousta mladých lidí a samozřejmě hodně z nich to zkoušelo v nějaké té ostré rockové kapele. Tato dosud nejširší vlna punkových skupin zasáhla Anglii v letech 1977-78 a její kulturně-sociální důsledky pociťujeme a vídáme dodnes.
„Punk byl podomácku dělanou revolucí: obrazoboreckou a zpustlou. Bylo to zřejmě poslední hnutí mládeže dělnické třídy. Koncem sedmdesátých let, ještě než začaly kultuře mládeže dominovat mocné korporace jako MTV a módní bible jako magazín Faces, punk odvrhl ekonomické a morální zábrany britské společnosti a stvořil antisvět, v němž novou estetiku určovaly bezcenné předměty: spínací špendlíky, pytle na odpadky a nedbale načmárané slogany na součástech oděvu. Povýšení všude se povalujících krámů na klenoty a slušivé ošacení útočilo na základy ekonomiky. Samotná tato ikonografie poukazovala na naprostý morální úpadek. Toto přehodnocení estetických standardů šlo v éře před AIDS ruku v ruce s volným přístupem k sexu a drogám a vážně podrývalo status quo doby.“
Nejdůležitějším představitelem anglického punk-rocku byli svěřenci manažéra Malcolma McLarena, londýnští Sex Pistols. Vznikli v roce 1975 v McLarenově butiku Sex na King´s Road. Big manipulátor dal nejprve dohromady několik týpků z ulice (mj. jistý Paul Jones, jistý Cook, jistý Matlock) a vytvořil The Swankers, s cílem udělat z nich opravdovou „kapelu dělnické třídy“, jakýsi protipól pop-rockových Bay City Rollers. Aparát pro kapelu nakradl velmi zkušený zloděj Jones, který díky svým schopnostem víceméně měl – pokud by nevyšla kariéra hudebníka – o své budoucnosti jisto. Poté do party Matlock přivedl z hospody jednoho nevraživého a nenávistného fanouška Arsenalu, maníka s odbarveným ježourem a tričkem „I Hate Pink Floyd“ (jistý Rotten) a „sexuální pistole“ byly na světě. Pokud nepočítáme „před-pistolní“ období, tak základní sestava – Johnny Rotten (voc), Steve Jones (g, voc), Paul Cook (ds), Glen Matlock (bg) -, se měnila pouze jednou. To když ve druhé fázi krátké existence „pistolí“ (trvala asi dva a půl roku) vystřídala Matlocka punková ikona, baskytarista Sid Vicious, neustále se ksichtící heroinový princ s IQ poněkud pod rozlišovací schopnosti.
Sex Pistols vyrazili na steč se syrovým, velmi tvrdým, ostrým rockem, jakousi kombinací The Who, Ramones, New York Dolls a Detroit rocku. Rotten psal jednoduché úderné sloky, plné morbidností, jedovatých sarkasmů a vzteklých obžalob, doplňované sloganovitými refrény.
Soubor zplodil dodnes nejslavnější punkové LP „Never Mind The Bollocks – Here´s The Sex Pistols“ (1977), obsahující nesmrtelné písničky jako „Anarchy In The U.K.“, „God Save The Queen“, „Holidays In The Sun“, „No Feelings“, „Bodies“, „Problems“, „Pretty Vacant“ či „EMI“. Toto album je vedle první desky Clash základním kamenem punk rocku a není bez zajímavosti, že známý obal Jamie Reida se stal i určitým grafickým vzorem pro celé punkové hnutí (a to zejména v použití vystřihovaných různých druhů tiskacího písma).
Sex Pistols se rozešli během turné po USA v lednu 1978. Skupina se objevila i ve filmu, který se jmenoval – jak jinak – „Great Rock´n´Roll Swindle“ (1979, režie Julien Temple). Chlapci z něj nebyli dvakrát nadšeni, ve výsledku je totiž spíše o McLarenovi a jeho sebestřednosti – a aby taky ne, když do něj nasypal zlaťáčky. Film v soundtracku uvedl několik dalších pistoláckých perel – hity „Rock´n´Roll Swindle“ a „Silly Thing“, Jonesovu a Cookovu „Lonely Boy“, skočnou lidovku „Friggin´ In The Riggin´“, covery Cochranovy „C´mon Everybody“ a monkeesovského hitu „(I´m Your) Stepping Stone“ a samozřejmě Viciousovo zprznění populární sinatrovky „My Way“ (původně od Claude Francoise).
Zajímavý osud čekal členy pistolí také po rozpadu. Sid Vicious se předávkoval herákem v devětasedmdesátém, když už měl předtím na triku obvinění z vraždy své milenky Nancy. Ostatní pokračovali v hudební dráze, přičemž nejlépe se vedlo Johnny Rottenovi, který pod svým občanským jménem Lydon založil kapelu Public Image Ltd.
Ale se Sex Pistols tu stáli v řadě ještě jiní: například silně levicový team londýnských The Clash. Skupina hrála ve složení Joe Strummer (voc, g), Mick Jones (voc, g, shoda jmen s kytaristou Spooky Tooth a Foreigner), Paul Simonon (bg) a Terry Chimes (ds), kterého v roce 1977 vystřídal výborný bicman Nick „Topper“ Headon. Jako měly pistole svého McLarena, měli Clash svého manažéra Bernie Rhodese, který byl z podobného těsta jako Malcolm.
Hudebně nebyl punk-rock The Clash tak anarchistický jako u Sex Pistols – kapela to sice hrnula slušně „garážově“, a Strummerovy rychlé a křečovité pohyby patří do učebnice punkových projevů na pódiu, ale měla výborné melodické nápady, Jones se ukazoval jako dobrý aranžér a navíc on a Joe Strummer uměli na rozdíl od Johnny Rottena dobře zpívat (některé písničky svoji strukturou připomínají ranné Beatles, např. „Garageland“).
Hned první album „The Clash“ (1977) s hitovkami „Janie Jones“, „Remote Control“ „I´m So Bored With U.S.A.“, „White Riot“, „London Burning“, „Career Opportunities“ a zmíněnou „Garageland“ patří vedle „Never Mind The Bollocks…“ k základům punku. Na albu se objevila i první věc ovlivněná reggae – cover „Police & Thieves“, původně od Juniora Murvina. Na americké verzi desky, která vyšla o dva roky později je ještě song „I Fought The Law“ (cover, původně stařinka od Buddy Hollyho Crickets). The Clash po svém debutu pak ještě vydali některé další zdařilé singly („Complete Control“, „White Man In Hammersmith Palais“) a samozřejmě celá alba.
Dvojkou bylo to s názvem „Give ´Em Enough Rope“ (1978, např. „Tommy Gun“, „Safe European Home“, „English Civil War“, „Stay Free“, „All The Young Punks“), třetím v řadě bylo 2LP „London Calling“ (1979, písně „London Calling“, „The Guns Of Brixton“, „Lost In The Supermarket“, „Spanish Bombs“, „Train In Vain“, „Clampdown“ plus „Brand New Cadillac“ pův. od Vince Taylora), na němž se začínají objevovat vlivy reggae a ska v ještě větší míře než předtím. Šíře hudebního záběru se objevila na ambiciózním a megalomanském projektu trojalba (sic!) „Sandinista!“ (1980, mj. „The Magnificent Seven“, „Somebody Got Murdered“, „The Call Up“, „Charlie Don´t Surf“ včetně jazzové „Look Here“ a coveru „Police On My Back“, pův. od Equals).
Diskografie The Clash
Klasická sestava The Clash
Joe Strummer – kytara, zpěv (1976-1985)
Mick Jones – kytara, zpěv (1976-1983)
Paul Simonon – baskytara, zpěv (1976-1985)
Topper Headon – bicí (1977-1982)
Ostatní členové The Clash
Keith Levene – kytara (1976)
Nick Sheppard – kytara (1983-1985)
Vince White – kytara (1983-1985)
Terry Chimes – bicí (1976-1977, 1982)
Rob Harper – bicí (1976)
Pete Howard – bicí (1983-1985)
The Damned – pódiově agresivní punkové
The Damned jsou považováni za třetí nejdůležitější kapelu britského punku. V základní sestavě působili Dave Vanian (voc), Brian James (g), Captain Sensible (bg, ks, voc, ex-Johnny Moped) a Rat Scabies (ds). Přestože byla skupina věkovým průměrem mladší a vznikla o něco později než obě předchozí jmenované party, jako první vydala singl („New Rose“, 1976), a jako první vydala LP – klasické „Damned Damned Damned“ (1977). Odlišovala se od Sex Pistols a The Clash i soundem (velký vliv The Who a hard rocku – občas se využívalo i kytarových sól!!), vizáží (delší vlasy, vliv glitter-rocku), ale hlavně texty – humorný nadhled byl u programově nasraných punkerů skutečné novum. A ještě jednu perličku – The Damned byli oblíbenou kapelou kytarového mága Jimmyho Page z Led Zeppelin, tedy souboru, který reprezentoval poživačné hardrockové dinosaury, proti nimž se jak The Damned, tak ostatní punks zcela jasně vymezovali.
The Damned ale moc dlouho nevydrželi a rozpadli se. Poté se – už bez Briana Jamese – dali znovu dohromady: Vanian a Scabies zůstali na svém (zpěv a bicí), ale Captain Sensible již uzmul kytaru, a coby bassman a backvokalista posílil kolektiv Alsdair „Algy“ Ward (ex-The Saints). Po dvou letech ovšem Algy odešel založit si heavymetalový Tank, a tak ho v roce 1980 vystřídal Paul Gray (ex-Eddie & The Hot Rods). Zpočátku jim to i šlo, jako například na albu „Machine Gun Etiquette“ (1979, hity „Smash It Up“ a „Love Song“, dále např. „Machine Gun Etiquette“, „Looking At You“, „Plan 9 Channel 7“), nicméně byla na nich trošku znát jejich stylová nerozhodnost. Kupříkladu na přelomu dekád se The Damned nadchli pro gothic rock a v tomto duchu nahráli 2LP „The Black Album“, jehož součásti je skladba „Curtain Cell“, déli 17 minut (1980, dále např. „Dr. Jekyll And Mr. Hyde“, „Wait For The Blackout“, „Drinking About My Baby“, „Hit Or Miss“, „History Of The World, Pt. 1“). Ovšem v tom samém čase měli náběh na hardrock a metal neb vydali singly „There Ain´t No Sanity Clause“ a cover „White Rabbit“ od Jefferson Airplane. Nakonec v průběhu osmdesátých let dle punkových fandů takzvaně „vyměkli“. A nejen podle nich. Když si poslechnete jejich komerčně nejúspěšnější album „Phantasmagoria“ (1985), uslyšíte jen jakýsi novoromanticko-gotický pop skloubený se Stouny.
Buzzcocks vyjímka první punkové vlny
Mezi jednu z mála mimo-londýnských kapel první generace punkových kapel patřili manchesterští Buzzcocks. Vedli je zpěvák a textař Howard Devoto a kytarista a zpěvák Pete Shelley – ten se po Devotově odchodu stal frontmanem a vedoucím. Dalšími členy byli Steve Diggle (g, bg, voc), John Maher (ds) a později ještě Steve Garvey (bg). Mládenci hráli hlučně, rychle a ve své tvorbě byli ovlivněni newyorským undergroundem okolo klubu CBGB, navíc Devoto psal výborné texty týkající se punkového outsiderství. Buzzcocks měli na svědomí významné punkové singly „Spiral Scratch“, „Boredom“, „What Do I Get“, „Orgasm Addict“ a „Ever Fallen In Love“ a alba „Another Music In A Different Kitchen“ (1977, např. Fast Cars“, „No Reply“, „I Don´t Mind“, „Love Battery“, „Autonomy“) a „Love Bites“ (1978, písně „Ever Fallen In Love“, „Just Lust“, „Sixteen Again“, „Walking Distance“). V případě obou alb už ale – jak bylo zmíněno – chyběl Devoto: po odchodu z Buzzcocks založil známé Magazine. Kapela dala ještě trojku „A Different Kind Of Tension“ (1979, mj. „Paradise“, „You Say You Don´t Love Me“, „Mad, Mad Judy“), pěkný singl „Harmony In My Head“, a rozpadla se. Znovu do toho začala třískat od devětaosmdesátého.
Z Manchesteru pocházeli i Slaughter And The Dogs, vedení zpěvákem Wayne Barrettem a kytaristou Mickem Rossim. Byli ještě o rok starší než Buzzcocks, a měli velký vliv na rozvoj místní punkové scény. Fungovali cca do roku 1981 a mnoho toho po nich nezůstalo. Znám byl první singl „Cranked Up Really High“/„The Bitch“ (1977) a album „Dog Eat Dog Style“ (1978, např. „Boston Babies“, „Dame To Blame“, „Quick Joey Small“, „Where Have All The Boots Boys Gone“, „I´m Mad“) a pozdější singl Runaway“ (1979). V půli devadesátek se dala kapela znovu dohromady a její existence pokračovala i po milleniu.
UK Subs
jíž vedl bývalý rhythm & bluesový zpěvák, kytarista a hráč na foukací harmoniku Charlie Harper (vl. jm. David Charles Perez), věkem dokonce starší i než intelektuální punks z New Yorku. Toho nový styl velmi zaujal, řečeno klasikem „mladými se obklopil“ a začal šít do všeho, co ho sralo. Hudebně to celé začalo dávat smysl, když v sedmasedmdesátém do kapely přišli kytarista
UK Subs, další punks z Londýna
a basák a zpěvák Paul Slack, kteří v ní vydrželi po celé úvodní období (kuriózně později skupina proslula tím, že se ji na všech postech měnili hudebníci rychlostí blesku). UK Subs se na konci seventies uvedli divokými alby„Another Kind Of Blues“ (1979, hity „C.I.D“, „I Live In My Car“, „Tomorrow´s Girls“, „Stranglehold“, „I Couldn´t You“) a „Brand New Age“ (1980, songy „Warhead“, „Teenage“, „Organized Crime“, „Emotional Blackmail“, „Rat Race“) včetně převzaté singlovky „She´s Not There“ (1979, pův. od Zombies). Mezi punkovými fans je velmi oblíbenou deskou i živák „Crash Course“ (1980). UK Subs je jedna z mála kapel let 1976-77, která funguje prakticky dodnes a pro mladší ježoury představuje dokonce větší legendu než Sex Pistols či The Damned.
The Vibrators
Dodnes hrají i londýnští The Vibrators, kde byl hlavní figurou zpěvák, kytarista a klávesista Ian „Knox“ Carnochan. Dalšími členy byli ještě John Ellis (g, voc), Pat Collier (bg, voc) a John „Eddie“ Edwards (ds). Ve svém soundu vycházeli z pub-rocku a první singly natočili už v šestasedmdesátém – mj. „Whips And Furs“, „Pogo Dancing“. Známa jsou pak alba LP „Pure Mania“ (1977, songy „Into The Future“, „Yeah Yeah Yeah“, „Baby, Baby, Baby“, „Bad Time“, „She´s Bringing You Down“, „Sweet Sweet Heart“, „Petrol“, „London Girls“), „V2“ (1978, např. „Pure Mania“, „Automatic Lover“, „Flying Duck Theory“, „Nazi Baby“, „Destroy“) a „Guilty“ (1982, např. „Wolfman Howl“, „Sleeping“, „Watch Out Baby“, „Do A Runner“, „Kick It“), a také singl „Disco In Moscow“ (1980). Vibrators byli též účastníky legendární punk-přehlídky v klubu 100 v září 1976
Stejnými punkovými pionýry byla i další parta z britské metropole Johnny Moped. V kapele se mihla i Chrissie Hynde z pozdějších Pretenders a také Captain Sensible, posléze baskytarista punkových The Damned. Po Johnny Moped zbylo pár singlů (např. „No One“, „Hard Lovin´ Man“) a jedno LP „Cycledelic“ (1978, např. „Panic Button“, „VD Boiler“, „Groovy Ruby“). Kapela Tenpole Tudor, v jejímž čele stál zpěvák Edward Tudor-Pole, získala určitou proslulost spojením se Sex Pistols a jejich filmem „Great Rock´n´Roll Swindle“ (1978), když si v něm Eddie zapěl song „Who Killed Bambi?“. Následovaly SP jako třeba „Real Fun“, „What´s In A Word“ (oba 1980). Debutovou desku TT natočili až v jednaosmdesátém, jmenovala se „Eddie, Old Bob, Dick And Gary“ a míchala punk a new wave (1981, hit „Swords Of A Thousand Men“, dále např. „Wunderbar“, „3 Bells In A Row“, „Confessions“, „Go Wilder“).
